21. 8. 2022
Letos si připomínáme 54. výročí srpna 1968 v době další ruské agrese proti evropské zemi. Invaze tehdy stála jen v roce 1968 137 životů a úplně zlikvidovala reformní a veřejností podporované snahy tehdejšího vedení KSČ. Pro Pavla Dukáta, našeho člena z Prahy 4, nejsou tyto dny jen historií, sám byl jejich přímým účastníkem, nabízíme vám jeho vzpomínky.
V té době jsme bydleli v 5. patře domu v Ruské ulici ve Vršovicích. Byt měl okna směrem do Vršovic. Bylo teplo, a tak jsme měli otevřené okno. V noci asi okolo půl čtvrté mne probudil hukot, šel jsem k oknu a viděl řadu letadel, letících směrem k Ruzyni. Zapnul jsem rádio a slyšel první zprávu o obsazování republiky armádami Varšavské smlouvy, dál už jsme nespali a poslouchali.
Tehdy jsem pracoval u Správy dálkových kabelů, ta měla na starosti meziměstskou a mezinárodní síť telefonních kabelů po celé republice. Ráno jsem jako obvykle šel do kanceláře, kterou jsme měli v budově ministerstva spojů na Olšanské ulici na Žižkově. Ulicemi projížděla Ruská nákladní auta s vojáky, obrněné transportéry a tanky. Také před budovou ministerstva stály na ulici dva tanky s hlavněmi namířenými na budovu, několik transportérů s kulomety a vojáci se samopaly. Do budovy nás pustili. Byli jsem v kancelářích asi do deseti hodin. Mezitím jme se dívali z oken a viděli, jak před budovu přijel ruský obrněný transportér a jak vojáci vyvádějí tehdejšího ministra spojů Hofmana a odvážejí ho. Mysleli jsme, že ho zatýkají, ale oni ho naopak chránili. Byl jedním z těch, kteří je pozvali.
Protože celou budovu ministerstva obsazovali Rusové, museli jsme odejít. Vzali jsme si osobní věci a šli se podívat do centra. Z okna kanceláře jsme nad Prahou viděli stoupat černý kouř. Bylo to někde nad muzeem. Když jsme došli k rozhlasu na Vinohradské, viděli jsme, že na ulici před budovou hoří jeden z několika tanků, které tam byly. Zapálili ho mladí kluci, když jeden z nich krumpáčem probodl sud s naftou, který byl na zádi tanku, a když tekla ven, drželi tam zapálené noviny, než to chytlo. Ruští vojáci byli tak zmatení, že jen koukali, potom vyskákali z tanku a začali bezhlavě střílet do oken okolních domů. Bylo tam spousta lidí, utekli jsme do boční ulice, obešli blok a vrátili jsme se o kus dál. V ulici ležela převrácená tramvaj a pomačkaná nákladní auta a hořel dům kousek nad křižovatkou s Italskou ulicí. Vojáci neustále bezhlavě stříleli okolo, a tak jsme šli raději na Václavské náměstí, kde bylo plno lidí, kteří buď debatovali s vojáky, nebo jim nadávali. Domů jsem se vrátil až večer.
Je nutné, abych se zmínil o jedné důležité věci, o které se nikde nepíše a ani se o ní neví. Správa dálkových kabelů provozovala meziměstské a mezinárodní telefonní kabely v celé republice. Po těchto kabelech se přenášely nejen telefonní hovory, ale i všechna rozhlasová a televizní vysílání z jednotlivých studií k vysílačům po celé republice. Jedním z kabelů byl mezinárodní Praha – Norimberk. Ti, co okupaci připravovali, potřebovali, aby se národ o ní dozvěděl co nejpozději, proto ministr spojů nařídil, aby od půlnoci z 20. na 21. 8. byly všechny tyto linky vypnuty, tím bylo zcela znemožněno vysílání rozhlasu po celé republice, včetně Slovenska.
Tato kabelová síť měla po celé republice množství zesilovacích stanic s trvalou obsluhou, jedna z nich byla i v Ostravě, tam se dozvěděli ti, co byli ve službě, o obsazování armádami jako první, a po služebních linkách uvědomili všechny ostatní, takže rozhlas začal okamžitě přes zákaz ministra vysílat. Samozřejmě Rusové měli o celé síti v rámci Varšavské smlouvy podrobné informace, takže je postupně obsazovali. Ale existovala pro případ války záložní zabezpečená pracoviště, většinou v menších krytech, a odtud se ještě několik dní vysílalo, než je zrádci prozradili.
Jedním z nejdůležitějších, bylo i v protiatomovém krytu na Žižkově pod Parukářkou, kde byly všechny hlavní kabely ukončeny. Odtud se posílaly všechny zprávy, včetně rozhlasového vysílání, do Norimberku. Svět proto od prvního okamžiku věděl, co se u nás děje. Začátek zahájení okupace se nepovedlo. Hlavní vchod do krytu byl z Jeseniovy ulice, těžké pancéřované dveře se vojákům nepodařilo otevřít a tak vysílání pokračovalo. Pracovníci chodili do služby maskovaným náhradním vchodem z Olšanského náměstí. Bohužel po několika dnech jeden ze zaměstnanců, velitel milice a komunista, to prozradil, všude se našli zrádci.
Deset dní jsme nemohli do kanceláře. Chodil jsem na různé manifestace nebo vozil lidi. Ty jízdy ani ve dne nebyly moc bezpečné, občas bylo stále v Praze slyšet střelbu, ale veřejná doprava nějak moc nefungovala a tak o taxi byl velký zájem. Vozil jsem lidi i mimo Prahu, občas nás zastavovali ruští vojáci a kontrolovali, co vezu. Většinou mně ale nechávali být, tehdy jsme měli ruské auto Pabědu a tak si asi mysleli, že jsem Rus.
O víkendu jsme jezdili ke známým do Liberce a vozili spoustu novin a letáků, které jsem po cestě ve vesnicích rozdával. Rozhlas a všechna náhradní tajná studia postupně obsadili Rusové. Existoval jen oficiální rozhlas, ovšem jen v režii komunistů, stejně i televize. Lidé venku tak měli málo informací. Vše se odehrávalo v Praze a v několika větších městech.
Jednou nás hned na okraji Prahy ve Kbelích zastavili ruští vojáci, bylo jich asi pět, stáli okolo s namířenými samopaly, museli jsme vystoupit a oni začali prohledávat auto, kde jsme měli pod sedadly spoustu tehdy ilegálních novin a letáků. Měli jsme strach. Synovi byly tři roky a spal na zadním sedadle. To nás zachránilo, když ho viděli, řekli nám, ať jedem dál. Nevím, co by s námi udělali, kdyby to všechno našli.
Neustále probíhaly velké demonstrace proti Rusům a komunistům. Denně jsme chodili po práci na Václavské náměstí. Angažoval jsem se tehdy i ve vznikajících demokratických organizacích, třeba ve Společnosti pro lidská práva.
Rok byl vynucený klid, ale demonstrace pokračovaly znovu v srpnu 1969. Na Václavském náměstí nás policie rozháněla vodními děly, stříleli mezi nás patrony se slzným plynem, mladí kluci je sbírali a házeli je po nich zpět. Spolu s policií nás honili s bílými dlouhými obušky bohužel i čeští vojáci. Z Václavského jsme před nimi utíkali Vinohradskou třídou. Někteří, včetně dívek se snažili schovat v chodbách domů, ale i tam je mlátili.
Bohužel, komunisté tvrdě nastoupili s normalizačním procesem a já vzhledem k mým protikomunistickým postojům a nesouhlasem se vstupem přátelských vojsk, jsem byl jedním z mnoha, kteří byli nuceni odejít z místa, které zastávali.