27. 8. 2008
Chcete přeložit text z japonštiny nebo třeba španělštiny do korejštiny? Pro pražskou agenturu s mezinárodním rozsahem, kterou vlastní Vavřinec Hutka a jeho obchodní partnerka Ing. Romana Nováková, to není problém.
„Naučili jsme se vyhledat jakoukoli kombinaci. Máme standardní smluvní partnery – takže automaticky zajišťujeme překlady do jazyků celé Evropy a Blízkého východu z angličtiny, francouzštiny a češtiny. Zvládáme ale i jiné kombinace, je to jen věcí času a peněz. Nikdy se nám nestalo, že bychom zakázku odmítli. Náš zákazník, náš pán. Když nám dá někdo práci, považujeme to za čest,“ říká Hutka. Podobný přístup zdědil už po předcích. I proto má nad svým pracovním stolem dodnes fotografii z roku 1938, na které je vyobrazen jeho podnikavý dědeček.
* V čem podnikal váš dědeček?
Prodával nábytek a z malého obchůdku vybudoval velkoobchod Nábytek Olomouc. Podnikaví byli i jeho bratři. Jeden z nich zaměstnával stovku lidí, kteří nábytek vyráběli. A druhý vlastnil podnik na zpracování dřeva. Jednalo se tedy o vertikální podnikání, propojené rodinné podniky. Mezi lety 1948 až 1952 ale o všechno přišli znárodněním. Za dědou přišli na Štědrý den vojáci a donutili ho podepsat, že se dobrovolně vzdává veškerého majetku. S celou rodinou byl pak odvezen do malého kamrlíku na hrad Bouzov. To byla pro mou rodinu tragédie. Děda byl donucen přeučit se na soustružníka a nakonec skončil jako vrátný ve svém vlastním podniku. V osmdesátých letech byl ale povolán jako poradce vedení podniku, aby pomohl s prodejem nábytku. On to totiž opravdu uměl.
* Za vaši podnikavost tedy může rodinná tradice?
Především. I prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. V roce 1976, když mi bylo šest let, jsme s maminkou odjeli žít do Paříže. Jelikož se jednalo o takzvanou legální emigraci, mohl jsem pravidelně navštěvovat i Československo. Krátce po nás, z donucení, republiku opustil i můj táta (zpěvák Jaroslav Hutka – pozn. red.). V Československu byl stíhán za nepovolené podnikání, zkrátka za to, že koncertoval. Předtím mu, kvůli veřejně prezentovaným názorům, bylo odebráno povolení od tehdejší oficiální hudební agentury. V roce 1978, v rámci akce StB Asanace, byl nedobrovolně vystěhován do Holandska. Rozhodl se, že se i tam bude živit zpěvem. Začal jako hokynář, po vzoru dědy: vyráběl kazety, sám si je prodával.
* Dětství jste tedy prožil mezi Paříží a Rotterdamem…
Ano, a to mě ovlivnilo. Viděl jsem svobodný svět. V devítiletce jsem nebyl úspěšný v němčině, a tak jsem si musel vybrat řemeslo. Zvítězila hodinařina – lákala mě preciznost, měl jsem rád mechaniku, bavilo mě opravovat, být pro lidi užitečný. Manuální práce je navíc skutečná práce, v naší rodině byla vždycky hodně ctěná. I moje maminka se živí manuální prací – jako návrhářka vymýšlí a šije modely hraček pro malé děti. A mým dětským snem bylo mít krámek s hodinami. Ten jsem sice nikdy neměl, ale našel jsem si práci v dílničce, která restaurovala ciferníky. Byl jsem malířem ciferníků, což v té době dělalo jen deset lidí na světě. Tři v Paříži a sedm v Milánu. Já jako tovaryš, který se učil od dvou mistrů. Po dvou letech jsem od nich dostal vysvědčení.
* Tak jste si pak mohl splnit dětský sen a otevřít krámek…
Mohl, ale neudělal jsem to. Hodinářský svět se mi přestal líbit – vnímal jsem omezenou vizi světa, byl to svět v mnoha aspektech až fašizující. Hodináři, alespoň tenkrát, neměli rádi přistěhovalce, byli zabedněni ve svých francouzských představách, že jen oni jsou ti správní královští a potažmo císařští řemeslníci.
* Čím to?
Hodinář neustále pracuje s minulostí, se znaky císařství a podobně, až z toho začne blouznit a mít pocit, že konzervativní hodnoty se mají za každou cenu zachovávat nejen u ciferníku, ale i ve státě. Ale k něčemu to pro mne dobré přece jen bylo – politicky mě to naladilo. I proto se dnes angažuji v společensky otevřené Straně zelených (Vavřinec Hutka je předsedou základní organizace SZ na Praze 2 – pozn. red.). A čím jste se tedy začal živil poté, co jste svět hodin opustil? Využil jste v začátcích nějaké sociální podpory? Kdepak, z naší rodiny jí nikdy nikdo nevyužil. Tenkrát se psal zrovna rok 1989, a tak jsem přijel žít do tehdejšího Československa. Začal jsem zde prodávat leccos. Byl jsem realitní makléř, prodával jsem mořské dary ve francouzském krámku… Realitní makléřství mi nevyhovovalo, působilo na mě prohnile. Československo mi navíc připadalo jako země bez zákonů, kdekdo zde podváděl… Došlo to tak daleko, že v březnu 1993, když mi bylo 23 let, jsem šel s poslední padesátikorunou posedět do místní hospody. Měl jsem s sebou životopis, abych se mohl ucházet o práci. Přisedlo si plno lidí v oblecích. A jeden pán z právnické kanceláře si všiml, že můj životopis je napsán francouzsky. Nabídl mi, abych pro kancelář dělal překlady. Založil jsem si tedy živnost na překlady a tlumočení. Od té doby jsem svůj vysněný krámek z dětství začal nosit v hlavě – jen místo hodin jsou tam tisíce slovíček. Překládal jsem smlouvy, pak jsem tlumočil pro francouzské firmy.
* A kdy jste založil překladatelskou agenturu?
Poprvé v roce 1998, měl jsem tehdy tři společníky, překladatelku a grafičku. Našel jsem si pár překladatelů v cizině: pro polštinu v Polsku, pro ruštinu v Rusku, pro maďarštinu v Maďarsku… Firma skončila krátce po tragickém 11. září 2001. Měli jsme totiž do té doby obrovskou zakázku od švédského zákazníka, který měl amerického majitele. Oddělení komunikace sídlilo v newyorských dvojčatech. Zaměstnával jsem pro tu zakázku tehdy deset lidí, všechny na dobu neurčitou, připravovali jsme příručky pro obsluhu nákladních vozidel Volvo, vlastněných tehdy americkou skupinou Ford. Po 11. září se však náš zákazník zalekl a všechny zakázky zrušil a vyčkával co bude. Musel jsem proto propustit lidi a zrušit firmu. Zůstaly mi jen dluhy.
* Co následovalo?
Tři roky jsem se vyrovnával s dluhy a fungoval sám za sebe – překlady jsem zajišťoval z domova, stále jsem fungoval mezinárodně. V roce 2004 jsem s tehdejší manželkou Romanou založil firmu, kterou vlastníme dodnes. Překlady jsme propojili s daňovým poradenstvím, kterým se věnuje Romana. Co se týče překladů, zákazníky máme v jiných státech, překladatele zase v jiných. Musel jsem si proto zvyknout na to, že v pátek se třeba v Turecku nepracuje, ale že belgický zákazník právě něco chce. Musím proto přesvědčit tureckého překladatele, aby alespoň potvrdil příjem zakázky. Naše agentura pracuje především pro překladatelské agentury, ne přímo pro konečného zákazníka. Věnujeme se hlavně různým technickým příručkám.
* A jak to jde?
Jelikož už nespolupracujeme s Volvem, máme asi poloviční objem zakázek a roční obrat přibližně sedm milionů korun. Všude už fungují maily, pdf a podobné technické vymoženosti, a tak nemáme žádné zaměstnance, jen teď zvažujeme přijetí jednoho člověka na administrativu.
* A co dětský sen o krámku s hodinami? Už se rozplynul?
Svým způsobem se mi vyplnil. Mám totiž krámek – asi 130 metrů čtverečních, na frekventované pražské Husitské ulici, s velkými vitrínami i svítícími panely. Místo hodin tam mám vlaječky všech států – jako důkaz toho, že fungujeme celosvětově. Mám tam třeba i čínskou a hned vedle tibetskou vlajku.
Autor: Andrea Cerqueirová
Zdroj: Krajské noviny 22.8.2008