11. 7. 2008
Kdyby po mě někdo chtěl, abych mu ukázal své milé místo v Praze, pak bych ho zavedl na železniční most, kterému se také někdy říká vyšehradský. Často jezdím po jeho postranních dřevěných lávkách na kole, míjí mě vlaky, most se celý rozhučí a roztřese, ale zůstane vždy spolehlivě stát, člověka jen ovane bezpečná závrať.
Zvukový záznam čtený autorem najdete na www.radiocesko.cz.
Vyšehradská strana je civilizovaná, avšak kolo je tam nutné vynést po točitém schodišti. Na smíchovské straně se jezdec spouští po úzké pěšince do divočiny, do houštiny plné odpadků a fekálií, neboť zde už začíná město kloakální, město, které svou řeku zdobí nejkrásnějšími panoramaty jako diadémem, ale snad přemírou vášně do ní vpouští své splašky, svůj nepořádek, svou neurvalostí jí přidělává stíny a vrásky k pleti, která by mohla být perleťová, ale je zešedlá a olejnatá.
Vzpomenu si na Nezvalovu větu z Pražského chodce, v níž vzdává hold trávicímu ústrojí Vltavy: „Takový vepř stižený červenkou, po němž by pošel i nejodolnější buldok, najde v tobě svůj královský louh, v němž bude vrácen zdraví přírody, jsi jako básník, Vltavo“. Myslím ale, že bychom zdatnost jejich orgánů neměli přeceňovat.
Hned za mostem, zhruba na úrovni pokračování smíchovské ulice Na Valentince je podivný divoký plácek svažující se k řece, který by snad měl své oprávnění, kdyby se tu plavili koně z nedalekého smíchovské pivovaru. Koně se však již neplaví, zašel čas pivovarských valachů.
Prof. Vladimír Vondráček píše ve své knize Fantastické a magické z hlediska psychiatrie o pacientce, která dosahovala orgasmu jedině tehdy, když se ve Vltavě plavili koně. Možná to bylo právě toto místo a tu ženu zachvacovala rozkoš na tomto nábřeží, které je ostatně jako děláno pro erotické touhy: kousek od nádraží, od obchodního centra Anděl, blikavá světla parníků na večerní hladině…
Něco málo přes století starý železniční most je svou konstrukcí krásný a jeho solidní železárenské oblouky tvoří zajímavý kontrapunkt k novogotickému chrámu na Vyšehradě. Na pravém břehu do něj nenápadně vtéká Botič, který několik posledních desítek metrů mizí v kanalizaci. Tady vlastně začínala ještě před sto padesáti lety Praha, kousek dál na pravém břehu vybíhající vyšehradská skála už nebyla součástí města, za ní začínal skutečně venkov, který byl z této strany dostupný jen na lodi.
V prosinci 1904 byl dokončen 34 metrů dlouhý tunel skrz tvrdou skálu, kterým nyní projíždějí tramvaje č. 3, 16, 17, 21 a noční 54, vezoucí opilce do Podolí a Bráníka. Břeh je na této straně – oproti divokému břehu smíchovskému – kultivovaný, promenádní, evropsky vydlážděný, do města integrovaný, jen řekl bych trochu chladný a fádní.
Chybí tu cosi, co by oživilo zónu až příliš strohou, nějaké mobilní kavárny třeba, více laviček či míst k sezení, odpočívadla. Samozřejmě, že se tu musí počítat s velkou vodou, tím spíš by drobné kreace, vymyšlené tak, aby je voda neohrozila, případně aby ztráty byly minimální, za úvahu stály. Náplavka, vedoucí od Mánesa po Rašínově nábřeží, je jistě úhledně vydlážděna kameny, prostředkem vede cosi jako stezka pro cyklisty, ovšem ti by přece jen dali přednost povrchu hladkému. Projektant to myslel dobře, avšak vypadá to, že nikdy neseděl na kole.
Asi sto metrů před vyšehradskou skálou se vyrojily Chocholovy kubistické domy, jako by přitahovány vyšehradskou skálou. Pár let přitom dělí kubistické lomené křivky od legračního cimbuří zdobící vyšehradský tunel – a stejně jako by tu čas přeťala sekera vkusu, pohledu na svět a vnímání minulosti. Tady někde končí 19. století a začíná moderna, nový věk, který byl ne vždy ve všem lepší.
Vrátím se s k železničnímu mostu, k Výtoni, domku, ponořenému pod úroveň nábřeží, do míst, kde Vltava vstupuje do své konjukce s kamenným městem. Tady vplyne do monumentálního koryta mezi dvěma půlkami roztržené růže, jež drží pohromadě spony mostů. A já si tu připadám jako ta žena, která čeká, až se ve Vltavě zase budou plavit koně.
Autor: Jiří Peňás
Zdroj: Rádio Česko 13.6.2008