15. 8. 2016
Před nedávnem jsme byli ve spolkovém domečku na Kampě svědky zajímavé debaty na téma: Návrat Radeckého na Malostranské náměstí? Ano či ne?
Ať už v daném sporu stojíte na jakékoliv straně, nebojte, po dočtení této minireportáže nebudete poraženi, ale spíš inspirováni, či možná překvapeni.
Panelová debata, kterou uspořádal v prostorách Komunitního a mateřského centra Kampa předseda zelených na Praze 1, asistent náměstkyně primátorky pro územní rozvoj, Malostraňák Matěj Chytil za pomoci našeho staroměstského člena, studenta historie na Filosofické fakultě UK Jakuba Vrby, umožnila za účasti pestrého publika střet obou hlavních částí názorového spektra.
Proradeckého doyena studia a popularizace našich dějin v období pozdních Habsburků historika Jiřího Raka (FSV UK) vyvažoval pohled protiradeckého nebo spíše prorepublikánského historika dějin umění Pavla Kaliny (FA ČVUT) a vyjádření ředitele Italského kulturního institutu v Praze. Roli pomyslného soudce zastával bývalý oblíbený učitel dějepisu z gymnázia Jana Keplera, nyní vyučující na FF UK působící i jako výzkumník ÚSTR, Kamil Činátl.
S prvním překvapením přišli zástupci Spolku Radecký, kteří dlouhé roky o obnovení Radeckého pomníku na Malé Straně usilují. Po dlouhých interních debatách prý nakonec dospěli k názoru, že zachovaný originál sochy z bezpečnostních důvodů nelze na náměstí vracet. Kvůli riziku vandalismu by bylo třeba vyrobit krásnému sousoší kopii.
Dosavadní ekonomická výhoda oproti např. návrhům navrátit na místo pomník historika Ernsta Denise, spoluzakladatele Československa, tak padá.
Dalším překvapením byl na první pohled barbarský, po klidné rozvaze nicméně velice konsenzuální výchozí komentář Kamila Činátla. Činátl po úvodních vyjádřeních obou stran navrhl, abychom se v budoucích uvažováních odpíchli od myšlenky sousoší (vzhledem k překvapení prvnímu jistě jeho kopii) třeba rozpůlit, nebo do něj udělat velkou díru a celek doplnit o vysvětlující text. Ten by upozorňoval nejen na kontroverze ohledně této významné osobnosti českých dějin, ale i objasňoval kontext doby, ve které Radecký byl. Toto sdělení by šlo jistě vytvořit i zajímavou moderní a kreativnější formou.
Překvapivým závěrem tudíž je, že největší symbolikou oplývá ani ne tak dochovaný originál bronzové sochy v Lapidáriu, ale samotný fakt, že když byla z náměstí kdysi odstraněna socha, která se na něj s největší pravděpodobností nikdy nevrátí, tak jsme ještě po sto letech od jejího odstranění schopni skrze tuto její (ne)přítomnost živě diskutovat naše barvité moderní dějiny se všemi jejich vzestupy, pády i zvraty. Jestli si něco zaslouží pomník na Malostranském náměstí, tak je to česká schopnost historické sebereflexe.