4. 6. 2021
Kauzám jako je ta aktuální se dá předcházet, nebo alespoň zmenšit počet případných obětí. Jedním z kroků k tomuto cíli je ratifikace Istanbulské úmluvy a přijetí opatření, která z ní vyplývají.
Ke kauze Dominika Feriho toho již bylo vyřčeno a napsáno mnoho. První reakcí ze strany většiny politiků a političek bylo popírání („Osobně ho znám, je to slušný člověk, tohle by nikdy neudělal.“), či bagatelizace („Mladí muži prostě chtějí dostat dívky do postele, takhle si vždy chovali a chovají, to je přece normální.“). Ve veřejném prostoru se pak rozjela ukázková sekundární viktimizace s výkřiky typu „Co čekala, když s ním šla domů?“, „Když se s ním seznámila na Tinderu, muselo jí být přece jasné, že jde o sex!“ Další série pak poukazovala na delší časový odstup od doby, kdy k znásilnění či sexuálním útokům došlo: „A proč jim to trvalo tak dlouho?“. Tato prohlášení jen potvrzovala výsledky výzkumu, který si nechala zpracovat Amnesty International a Česká ženská lobby v roce 2018 a ze kterého vyplynulo, že v případech znásilnění veřejnost do jisté míry pokládá za spoluzodpovědnou i oběť tohoto trestného činu (až 58 % dospělé populace).
Na rozdíl od minulosti se ale většina médií k této vlně nepřidala a postupně narůstal i počet osob, který ve veřejných diskuzích takové chování i jeho bagatelizaci odsuzoval, a to i mimo sociální bublinu zastánců „neomarxistické genderové ideologie“ (řečeno slovy Petra Piťhy či Marka Bendy). Možná to byla jejich zásluha, že se nakonec váhy veřejného mínění lehce přiklonily na stranu obětí a spolu s tím začali někteří politici a političky korigovat své výroky. Dominik Feri se zachoval „chlapsky“, vzdal se poslaneckého mandátu a vystoupil z TOP 09.
Zdá se tedy, že konec dobrý – všechno dobré. Jaký má smysl tuto kauzu ještě dále rozpitvávat? Bohužel velký. Přibližně před dvěma týdny totiž oslavila deset let své existence Mezinárodní úmluva o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí, spíše známá jako Istanbulská konvence. Česká republika tuto úmluvu, přijatou Radou Evropy v roce 2016, dosud neratifikovala.
Proč Feriho obětem trvalo tak dlouho, než se ozvaly? Možná proto, že neměly důvěru v policii (dle výzkumů je nahlášeno pouze asi 5 % případů znásilnění) a další instituce, nebo se bály toho, co se stane, když s tím vyjdou na veřejnost (a některé ohlasy daly těmto obavám za pravdu), či si to kladly za vinu a styděly se (což je dle svědectví odborníků a odbornic častá reakce obětí sexuálního násilí). Na toto vše je v Istanbulské konvenci myšleno. Jejím schválením bychom vyslali jasný signál české veřejnosti i mezinárodní komunitě, že násilí na ženách je nepřípustné a netolerovatelné. Znamenalo by to však také závazek podniknout kroky, které v mnohém situaci zlepšují:
- školení v přístupu k obětem ze strany policie a zdravotnického personálu,
- efektivní spolupráci institucí a profesí v oblasti stíhání násilí (policie, soudů, nevládních institucí, zdravotnických zařízení),
- dostatečné množství kvalitních služeb pro oběti násilí, např. telefonní linky pomoci, bezpečné azylové domy,
- motivování médií a společnosti k angažovanosti na poli prevence násilí (vyvarování se genderových stereotypů v podobě ponižujícího zobrazování žen, informovanost)
- informovanost žen zažívajících násilí o tom, že nenesou odpovědnost za jednání pachatele,
- prevenci násilí – mediální kampaně, výchova a vzdělávání k respektu k lidským právům a rovnosti,
- vyčlenění financí na boj s násilím.
Proč potřebujeme Istanbulskou úmluvu? Nejsme snad schopni si to nastavit sami? Aktuální situace naznačuje, že ne. Podle odborníků a odbornic, kteří se zabývají pomocí obětem znásilnění, se práce policie v tomto ohledu zlepšila. Soudy jsou však stále zamrzlé v čase: nejčastějším trestem za znásilnění je podmínka, a pokud oběť není přímo škrcena či mlácena do obličeje, je to soudy považováno za konsenzuální sexuální styk. Práci s oběťmi znásilnění se u nás věnuje pouze hrstka organizací, přičemž většina z nich pracuje primárně s obětmi domácího násilí. Ačkoliv je odstranění násilí na ženách součástí vládní Strategie rovnosti žen a mužů, v praktické rovině toho vláda mnoho nedělá. Dotační program vlády určený na implementaci Strategie, ze kterého jsou mimo jiné financovány služby obětem násilí, byl seškrtán na necelé 4 mil. Kč, což je směšně málo.
Vydávat líbivá prohlášení politiky a političky nic nestojí. Pokud svá slova myslí opravdu vážně, měli by se zasadit o to, aby byla Istanbulská konvence konečně ratifikována a my se s další kauzou nemuseli obětí znovu ptát – „Proč vám trvalo tak dlouho, než jste se ozvaly?“
Eva Kavková
Autorka je členkou Strany zelených, žije v Libni. Pracuje jako lektorka a terapeutka, mezi její klientky patří především znevýhodněné a diskriminované ženy. Nezisková organizace EKS, jejíž je dlouholetou ředitelkou, je členskou organizací České ženské lobby, kde Eva po dvě volební období zastávala post místopředsedkyně. Je rovněž členkou Genderové expertní komory.
Chcete se k tématu dozvědět více?
Navštivte stánky koalice Hlas proti násilí.
Pokud souhlasíte s tím, že sex bez souhlasu je znásilnění, podepište petici ke změně zákona na stránkách Amnesty International
Titulní foto: Z Pochodu proti sexualizovanému a domácímu násilí, 4. 6. 2021