16. 10. 2009
Taky jste si všimli, kolik v ulicích přibylo černých velkých aut, v kterých sedí malí mužíčci, lehce zarostlí a s drsným výrazem? A máte divný pocit, že po vás jdou, když vás, jedoucí na kole, předjíždějí?
Audio verzi článku najdete zde.
Nedávno se mi stalo, že jsem na skládačce vyrazil domů z práce a z vedlejšího auta, které mě míjelo, na mě pokřikovali tři mladíci, s láhví v ruce a s odvahou frajírků z Nemyslíšzaplatíš. Na nejbližší křižovatce jsem je dojel, a když jsem je poté čekající v koloně zlehka předjížděl v cyklopruhu, jen jsem jim lehce pokynul a s větrem ve vlasech pokračoval dál.
Je to divná doba. Na kole ji poznáte docela dobře. A poznáte ji dostatečně i jako chodci. Auty přeplněná Praha dává jasně najevo, čí je veřejný prostor. Auta všude. Na chodnících, na přístupových cestách k domům, na ulicích, na trávníku, před školou, za školou, všude, kde se jen dá.
A my to tolerujeme. Od čeho je tak asi odvozeno sloveso parkovat? Od parku? No, to asi ne. Leda, že by se místo parků dělaly parkoviště (místo hřiště). No, raději nedomýšlet. Slovo parkování je dnes nepřesné. Já sám to nazývám BZVP (Bezplatný zábor veřejného prostranství). Každý stánkař, každý, kdo chce na pár metrech čtverečních na pár hodin něco provozovat, musí zaplatit a projít procesem na úřadu. Každý majitel auta, zabírající plochu na ulici, na parkovišti nebo na chodníku, nemusí udělat vůbec nic. A zadarmo. Taková je doba.
A už to začíná být docela nepříjemné. Na cestě s dětmi do školy chodíme po chodníku v ulici, která je ukázková. Obousměrná, končící na parkovišti mezi domy. Na obou stranách chodníku parkují auta, čímž zužují prostor pro případně míjející se vozidla a navíc ubírají místo i na chodníku. Pozoroval jsem dnes chodce právě míjející takové jedno, která nechalo pro chodce asi jen dvacet centimetrů místa. Zatímco naštvaný důchodce se s obtížemi protáhl mezi autem a větvemi stromu, maminka s dítětem pro jistotu raději zabočila a to místo obešla kolem domu.
Vedle v ulici je podobný případ. Zažili jsme tady při cestě ze školy situaci, kdy nervózní řidiči, kterým na pár minut zablokovalo cestu nakládající popelářské auto, objížděli ho přes chodník a trávu v parku. Je zřejmě pro policii nezajímavé, že tu může lehce dojít k nehodě. Asi se to začne řešit, až se něco stane. Jak je našim zvykem.
Pro kola ale platí přísná pravidla. Když jsem se chtěl pokusit pro kola zobousměrnit cestu, která sice úplně neodpovídá šířkově, ale projedou na ni tak dvě auta denně, nastal problém. Bezpečnost cyklistů i aut byla nade vše. Chybělo pár centimetrů, a tak jsem měl smůlu. Přitom se denně přehlížejí pravidla ve stovkách ulicích po celé Praze. Prostě někde se to přehání a jinde přehlíží.
Autookupace je tedy tady. Ve světě, kdy měřítkem úspěšnosti ekonomiky je snížení nebo zvýšení prodeje aut, bude zřejmě hůř. Někdy nechápu, kam se ta auta při tak obrovských prodejích vůbec vejdou. A na co budou jezdit, až vyschnou zdroje.
Nechci nikomu auto zakazovat. Taky jedno máme. Hezky odpočívá na parkovišti, několik stovek metrů od našeho domu. Za parkování platíme měsíčně relativně pěknou částku a přešli jsme na kola, MHD a vlaky. Autem jen někdy, když není vyhnutí, a po Praze ani náhodou.
A landroverům se vysmíváme. Symbol českého nagelovaného zbohatlictví nás nikdy nemůže předjet.
Autor: Roman Rogner
Zdroj: Respekt.cz 12.10.2009