29. 8. 2008
Jsem ve velmi dobrých rukou, kterým maximálně důvěřuji. Nemám prý o ničem uvažovat, neblokovat si psychiku myšlenkami na to, co bude někdy pak,“ říká herec a nejznámější gay aktivista Jiří Hromada, který nedávno kvůli vážnému onemocnění odstoupil ze všech společenských funkcí i z kandidatury za Stranu zelených do Senátu.
* Po dvaceti letech vypětí máte najednou volno. Jak se cítíte?
Na takový okamžik jsem se připravoval už před časem, kdy jsem veřejně prohlásil, že v prosinci 2006 – po schválení registrovaného partnerství a jeho uvedení v život – s aktivitami pro gay hnutí skončím. Pak ale přišla nabídka od ministryně Džamily Stehlíkové působit jako šéf jejích poradců, a to znamenalo další rok a půl vypětí. Ale když mě Martin Bursík oslovil s nabídkou kandidovat do Senátu, i tuhle výzvu jsem vzal vážně. Z vyšší moci v podobě choroby, která mě zaskočila, jsem ale musel všeho okamžitě zanechat. Ocitl jsem se ve zvláštní situaci. Na jednu stranu to byla obrovská úleva.
Vůbec jsem nečekal, co to s člověkem udělá, když skončí své základní povinnosti – v mém případě dabing, který mě stále živí, zavře dveře natáčecího studia a před sebou nemá žádnou povinnost. Už nemusí běžet na žádnou schůzi, utíkat na vlak, který by ho odvezl na přednášku, psát po nocích články nebo projekty…
* A na tu druhou stranu?
Stále přemýšlím o tom, co s kapacitou, kterou jsem za dvacet let nashromáždil. Co se zkušeností? Ta by zřejmě neměla navěky usnout. Ale protože se teď zabývám strategií, jak přemoci nemoc, vím, že tyhle myšlenky musím na určitou dobu prostě vypustit. Ale protože jsem už několikrát – kvůli těm politickým nabídkám – odkládal práci na svém záměru sepsat o historii gay hnutí u nás knihu, věřím, že teď nadešel ten správný čas, kdy se tomu budu moci soustředěně věnovat.
* Až se uzdravíte, uvažujete o návratu do veřejného života včetně politiky?
Jsem ve velmi dobrých rukou, kterým maximálně důvěřuji. Nemám prý o ničem uvažovat, neblokovat si psychiku myšlenkami na to, co bude někdy pak. Důležité pro mě je „tady a teď“. Dám se dohromady a pak mi něco samo řekne, co dál. Jako vždy v mém životě: „Tak už se neflákej a něco dělej.“ Nikdy jsem si nic příliš neplánoval, výzvy pouze přicházely já je přijímal a některé se pokoušel zrealizovat. Většinou to vyšlo. Teď mi stačí milovaný dabing, psaní knihy a léčba.
* A přistupujete k léčbě se vší zodpovědností?
Jak jinak? První léčebnou procedurou se stalo konečně říkat NE všem, co stále chtějí, aby za ně něco řešili druzí. Už se mi to daří. Ale slíbili jsme si s mým lékařem, že nebudeme nikomu – ani nejbližším přátelům – říkat nic, co se bude se mnou dít. Abychom nezavdávali příčinu k jakýmkoli zbytečným spekulacím, drbům, úvahám a nesmyslným pátráním. Prostě se vůbec nic neděje a já se mohu věnovat sám sobě.
* Bude kniha o celém vašem životě nebo především o angažmá v gay hnutí?
Cílem je, aby se mi podařilo konfrontovat můj život před rokem 1989 – a v tomto kontextu i život gay minority – se současností. Otevřeně bych chtěl na příkladu svých přátel i sebe sama zdokumentovat, jak jsme žili v období, kdy o nás totalita pokrytecky mlčela. Kdy tu byl jeden gay podnik kontrolovaný StB a kdy na nás lidé pohlíželi jen jako na oplzlé úchyly – starce, kteří se plazí po veřejných záchodcích a svádějí mladé hochy… K tomu zpracuji, co se odehrálo za dvacet let po sametové revoluci, kdy jsem stál nejprve v čele celostátní gay organizace SOHO, později Gay iniciativy. A jak se žije dnes, kdy u mladých lidí prakticky necítím už žádný problém. Chtěl bych tak pro budoucnost zanechat sumář toho, co jsme s přáteli pro gay a lesbickou minoritu dokázali změnit v její prospěch. Moc si přeju, aby se vše udrželo v dosažené kvalitě a do zdárného konce dospěly záležitosti, po kterých touží dnešní mladá generace.
* Poté, co jste skončil s aktivitami v Gay iniciativě, jste zažil i kus volební kampaně. Byl v tom rozdíl?
Práce pro gay hnutí byla rozdělena na dvě části, přičemž na obě jsem v kampani mohl navázat. Působení na veřejnost a na politiky. Vždyť co se týká naší jinakosti, za ta léta se nám podařilo kladný postoj veřejnosti zvýšit z deseti na pětasedmdesát procent! K tomu se podařilo přesvědčit zákonodárce ke změně mnoha zákonů – vrcholem bylo prosazení registrovaného partnerství. V té době jsem musel vstupovat do jednání s politiky, nahlížet do jejich myšlení. Pokoušel jsem se získat je na naši stranu, což bylo mnohdy i o obyčejných lidských setkáních. Bylo potřebné pochopit, jak jednotlivé strany k humánním aspektům v lidském životě, k minoritám a lidským právům obecně přistupují. Takže jsem do politiky chtě nechtě vklouzl – týkalo se to i členství v různých výborech, komisích, sekcích, jako třeba v Radě vlády pro lidská práva nebo Národní komisi boje proti AIDS. Výhoda byla, že jsem nebyl závislý na žádné politické straně a že mě dopředu hnala jen potřeba pomoci lidem, ze kterých jsem – zezdola – vycházel. To oceňovala i veřejnost. To jsem si chtěl do politiky přenést. Neměl jsem co ztratit ani jsem tam netoužil osobně nic získat. Chtěl jsem za podpory Strany zelených, ve které jsem našel shodné priority, pokračovat a prosadit důležité změny v životě nejen minority, ke které se hlásím, ale i dalších – třeba národnostních menšin, tělesně postižených nebo každého jednotlivého člověka se sociálním vyloučením. Věnovat jsem se chtěl hodně kultuře včetně té politické, která je vepsí.
* A podařilo se vám to alespoň v části kampaně, kterou jste absolvoval?
Z reakcí voličů v ulicích, nebo v internetových diskusích myslím, že ano. Byla to pro mě velká výzva. Bavilo mě to. Neocenitelně mi v přípravě porozuměli a pomáhali zelení z obvodu Prahy 2 a 7. Když jsem ale začal cítit, že své představy vlivem zhoršujícího se zdraví nemohu realizovat na sto procent, musel jsem se rozhodnout. Bylo mi jasné – je lepší odstoupit z kandidatury co nejrychleji a dát šanci novému kandidátovi, než se uprostřed kampaně zhroutit.
* A co říkáte na Michaela Kocába, který kandiduje místo vás?
Je to rozhodnutí Strany zelených, které je v kontextu toho, o čem Martin Bursík a jeho přátelé uvažovali v rámci strategie, jak uspět v ostře sledovaném centrálním volebním obvodu Prahy. Kocába mám rád pro mnoho věcí. Vždycky byl jinakej. Je to kandidát, který se nemusí nikomu představovat. Stejně jako já jsem nemusel nikomu příliš vysvětlovat, jaké jsou moje skutky z minulosti a jakou mají hodnotu. Máme podobnou výchozí pozici – on vyhnal z Čech ruská vojska, já předpojatost k jinakosti. Nenávidí nás shodně ti, kdo si přejí Rusy zpátky a jinakost v koncentrácích. Držím mu palce a osobně mu půjdu dát svůj hlas.
Autor: Andrea Cerqueirová
Zdroj: MF plus 29.8.2008