29. 4. 2008
Podruhé v životě jsem sepsal petici a sbíral pod ní podpisy. Poprvé v únoru 1989 to byl text proti omezování aktivit Židovské obce v Praze, což byl pro mě jen jeden, v té době však palčivý příklad omezování kdečeho. Druhou petici jsem sepsal minulý týden. Během jednoho večera ji podepsalo několik desítek lidí, další podpisy přibývají. Společně nechceme, aby se v hlavním městě likvidoval další kus zeleně, která má zmizet pod obytnými domy.
Místo v pražských Hodkovičkách, o němž mluvím, přiléhá k lesoparku, útočišti tisíců lidí z blízkých sídlišť. S parcelou se celá léta nic nedělo, ale teď naše městská část navrhla změny územního plánu a ten zelený kousek na mapě, o který nám jde, dostal označení OB, což znamená „funkce čistě obytná“. Pokud se při schvalování na magistrátu nic nezmění, už někdy v roce 2010 bychom mohli ze směru, odkud dnes na stromech zpívají ptáci, slyšet elektrické pily, padající kmeny, hluk bagrů, náklaďáků a zvuk sypaného betonu.
S peticí jsem zašel na veřejné jednání zastupitelstva Prahy 4. Když se na mě dostala v diskusi řada, mluvil jsem o známých věcech: Velkoměsto působí na své obyvatele stále nepříznivěji. Je proto důležité plochy zeleně programově zachovávat a rozšiřovat, nikoliv zmenšovat. Zamýšlená změna územního plánu vychází nepokrytě vstříc developerům, zájem o zdravé životní prostředí je druhotný.
Podobně, jen o jiných místech obvodu, mluvili další občané. A netrápila je jen ztráta zeleně. Dozvěděl jsem se třeba, že už dlouhá léta existuje nájezdová rampa na magistrálu, která obyvatelům přilehlých domů udělala ze života peklo: Hluk trvale přesahuje povolené hodnoty, smog lidi dusí – a teď je navrženo cosi, co situaci ještě zhorší. Někteří občané se odvolávali na soudní rozhodnutí, které městská část hodlá svými záměry porušit, jiní zastupitele téměř prosili: Nemyslete jako straníci. I vy přece chcete město, v němž se dá žít, a ne jen změť betonu a aut.
Když stesky dozněly, postavil se k mikrofonu zastupitel. K petici, kterou jsem přečetl, roboticky přeříkal přibližně toto: V oblasti zeleně, kde občané odmítají výstavbu nových domů, měl již dříve vyrůst domov důchodců. Od těchto staveb se v poslední době ustupuje, a tak je vlastně jeden stavební účel nahrazen druhým, místo domova důchodců budou obytné domy.
Je mi to divné uvažování. Nemají-li se stavět zařízení zdravotně-sociální, nijak z toho nevyplývá, že aspekty zdravotní nelze posílit jinak: Třeba zachováním zeleně, jejím propojením s lesoparkem, zvlášť když je to přirozeně možné. Logiku „za jeden dům virtuální hodně domů skutečných“ se sluší nahradit zásadou „zeleň k zeleni“.
Zastupitele Prahy 4 však mé úvahy sotva zajímaly, rozhodnuto bylo zjevně předem. Záměr městské části schválili, mašinérie razítek se dala do pohybu. A tak možná už za dva roky se po Praze objeví velké poutače inzerující „jedinečné bydlení v lůně přírody“ či „stromům na dosah“. Protože stavební parcela není velká, ale zisk musí být mnohamiliónový, určitě už někdo pomýšlí na dům aspoň dvanáctipatrový, přestože stavby v okolí dosahují sotva čtvrtiny této výšky. A kdo ví, na bydlení „stromům na dosah“ budou chtít nejspíš vydělat i jiní investoři, takže se domy – jako se to již u nás nejednou stalo – třeba časem zakousnou také do lesoparku.
Ale nepředbíhejme, možná to dobře dopadne. Zakládáme občanské sdružení, zeleň budeme bránit.
Autor: Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze
Zdroj: Rádio Česko 29.4.2008
http://www.rozhlas.cz/komentare/portal/_zprava/449581